Chytám míček od Jenn

Vlastně to neni ani tak dlouho co sem tohle zařízení opustila. A jak už Jenn řekla, nejšťastnější období života a pak už jenom dolů...
Pamatuju si na první den školy, když všechny děti měli ty velké papírové kornouty plné bonbónů a já si ho brát nechtěla. Ta moje budoucí spolužačka co tolik brečela, měla moc krásný černý boty. Nebo taky to, že s příchodem do školy jsem si připadala o tolik starší. Cesta mi obvykle netrvala dýl jak 4 minuty. Šatny jsme, my menší, nahoře u vchodu a šatny starších pro nás byly tabu stejně jako pavilon stupně druhého - něco jako zapovězené území a byl-li nějaký důvod tam jít, bud sme se těšili natu nevšední událost a nebo naopak báli těch větších. Ozdravné pobyty, školní výlety, odměna za to celoroční snažení. S příchodem na druhý stupeň se třídy promíchali, někteří odešli z Céčka, protože to byla sportovní třída, jiní odešli na víceleté gymnásium. Změna třídní učitelky a taky nové zážitky. Pomalu jsme začínali dostávali rozum. Pamatuji si že už někdy od 5 třídy jsme byli, oproti těm dvěma třídám celkem kolektiv... Jeden čas taky bylo něco jako diktátorství, kdy se vždycky děti spojili do skupinky a kdo se nepřidal, měl smůlu. Ale nikdy to nevydrželo a když naši třídu opustil hlavní "vůdce" dokázali jsme spolu vycházet a byl klid. V 6.třídě ozdravák na který se nezapomene...
V osmé třídě jsme, už taky starší začli čas trávit na chodbách, bavili jsme se s lidma o rok staršími a taky na konci roku když odcházeli, byla spousta slziček. Protože s nima jsme se opravdu nenudili, hlavně na konci roku ...
V deváté třídě - poslední rok, snaha dostat se na školu, ale taky možná nejlepší rok. Stalo se spousta věcí, včetně nejvyjímečnejšího týdne na konci roku. Ozdravný pobyt skoro bez pravidel. Bydleli jsme v kepmu a málokterá chatka zůstávala noc co noc obydlena stejnými obyvateli. Jak přišel konec roku, nebylo moc lidí tak smutní, jak jsme si vždycky představovala. Spíš sem měla pocit, že ty lidi v podstatě nikam neodchází a že to nejsou poslední dny které spolu trávíme. Přišli prázdniny, nejlepší jaké jsme zažila. Výlety, srazy, cajdání jen tak po venku bez potřeb provádět něco zakázanýho. Tohle je to, proč sem si svojí třídy asi dokázala vážit. Když jsme někam šli, třeba i jen tak, nikdy jsme neměli potřebu se opít, nebo nějakými jinými způsoby "se hodit do pohody" jak se to ted říká. A pokaždé jsme si to užili i tak. Na roky na základní škole budu vzpomínat ráda. Všechny ty špatný zážitky stejně už dávno upadly v zapomnění a ted, s odsupem času si těch devíti let opravdu vážím. I díky tomu, že už od šesté třídy, i ted na střední sedím pořád se stejnou osobou, která je pro mě opravdu důležitá. Už proto, že těch děvět let mi dalo tolik dobrých přátel ...