Miluj bloga svého

Až teď, kdy jsem náhodou narazila na blog svojí spolužačky mi došlo že:
Miluju blogy, miluju blogy naše i cizí. I ty, kde rozumím každému třetímu slovu. Miluju čtení vašich příběhů, psaní mojich zážitků. Miluju v pokoji tmu a klid, když den co den projíždím oblíbené i náhodné blogy. Miluju postřehy tolika odlišných lidí, kteří se potkali při stejné činnosti.

Neumím si to bez blogů představit, beru je jako samozřejmost včedního dne stejně jako kartáček na zuby. Je to rituál, který se nikdy nezprotiví. Miluju blogy barevné, černé, tečkované, pruhované, ale hlavně psané rukou lidí, kterým nejde jen o první místo v bleskovce. (Ne)obyčejné blogy ze života (ne)obyčejných lidí jsou to nejkvalitnější čtení kterého se mi dostává ... jsem závislá

1. února a naděje lepších zítřků

Já osobně ani tak nejsem proti olympijským hrám v Číně. Ta země porušuje lidská práva, vlastní jaderné zbraně a já nevím co ještě. Ale třeba zrovna ta Olympiáda má pomoct něco z toho změnit. Možná, vlastně určitě, to nebude tak jednoznačný. Jedna část veřejnosti hry odmítá, druhá část zase naopak. Ale myslim, že většina těch lidí neni schopna dívat se na celou tuhle věc i z obrácené strany. Urputně bojují za své přesvědčení aniž by třeba vyslechli i ostatní s jinými názory. Třeba to tak všichni nemají to je možný. Ale problém celé naší společnosti je ten, že si neumíme přiznat, že by mohl mít pravdu třeba i někdo jiný. Stejně tak je to se vzájemnou neúctou lidí k ostatním. Vezměme v příklad volbu prezidenta. Politici, po každé, když končí funkčí období kritizují vše co prezident udělal, ale zapomínají na to, že taky udělal něco dobrýho, udělal něco pro ně samotné a taky zapomínají na to, že to byli právě oni, kdo ho zvolily. Nedávno jsem dočetla knihu o T.G. Masarykovi. Jakkoli se to může znát divný, ráda bych slyšela jeho názor na to co se u nás vlastně děje...