svazek přátelský aneb za humny je drak

A řiká si kamarád. A já někdy tak přemejšlim nad tim, k čemu my ty přátele máme. Někdo z nás má takový štěstí, že narazí na lidi, co by pro něho udělali první - poslední. A třeba si toho ani nestačí všimnoutí. Ale k čemu jsou nám přátelé, totiž "přátelé" co s vámi mluví, jen když něco potřebují. Ale jakmile je vám mizerně, máte náladu pod psa, třebaže z úplný hovadiny, nepotřebujete slyšet věty typu "no jo no, takovej je život" nebo "no tak to prostě chodí". Tohle sami moc dobře víte. Ale spíš chcete slyšet, byť jen obyčejnou frázi, že to zase včechno bude dobrý, že se to zase všechno zlepší. Chcete mít aspoň nějakou naději, že všechno neni zase tak ztracený jak si to malujete. Jenomže když někdo přijde a řekne mi, že takovej je život, je mi do breku. Když sem šťastná nikdo mi neřekne, buď ráda, tohle je žiot. A to si tu frázi potom spojíte jen s tim nehezkym. Ale fakt mě mrzí, že když mám takovouhle náladu a přijdu za člověkem kterej si řiká přítel, nedostane se mi pořádné odpovědi, i když vždycky tvrdíval, že za ním můžu přijít kdykoli. A mezi řádky je lehce čitelný "Bože muj, zase ty tvoje nálady, dej mi pokoj, já sem šťastná tak mi to laskavě nekaž" a to fakt mrzí. Pro příště jsem se tedy rozhodla nic neříkat. A to mi bylo vyčteno, proč nic neřeknu a co to má za význam a jak mi má potom pomoc. Jenomže když přesně víte, jaké odpovědi se vám dostane "no tak to prostě chodí" radši mlčíte. Tak si tak řikám, kam se to přátelství podělo .... někdy bych si přála mít i někoho jinýho s kym bych si mohla promluvit. Jedna z mála osob, co mi povětšinou rozumí je A. , jenomže ta má svých starostí taky víc než dost...
Řeknete-li tohle všechno tomu svému příteli dostane se vám odpovědi: "No jo no máš moc vysoký cíle" ....

A taková malá poznámka pro konkrétní osobu: Jestli si tohle přečteš, možná bys mohla vědět že v tom nemá prsty T. ... bylo to fajn, ale stalo se dost věcí, co ani nevíš a co by mu rozhodně na dokonalosti nepřidali. Vlastně ani mě, když se to tak vezme. V nečem byl stejnej jako A., v lecčem horší a přesto byl jinej. A on neni důvodem proč ted chci to co chci. Ujely mi nervy, tak promiň ???

Mám ráda plesy

a na tohle plese bylo fajn, že tam bylo aspon víc nezadanejch lidí. Před třemi týdny, na plese GJJ (Gymplu) bylo, jak řekla jedna "velectěná" osoba 99,999999% zadanejch a 0,000001% jsme tvořili my. Taky tam byl muj oblíbenej pan F. což bylo potěšující. Konečně jsme si pořádně pokecala s M. M. byla vlastně muj doprovod, protože zbytek mého doprovodu se někam zdejchnul ruku v ruce s nějakým gantlemanem.
M. je moje kamarádka už dlouhých, no skoro 13. let aktivním způsobem. Akorát že má těsně před maturitou, takže potkat se s ní je hodně těžká věc. Je to neuvěřitelný, když si vzpomenu, jak jsme si hrávali na zahradě s takovým tím plastovým ovocem nebo zeleninou, s [Bárbí], jejíž povolání vždycky bylo módní návrhářka, když chodila do 5. třídy a neudělala zkoušky na gympl kam se dostala o pár let později, jak končila v devítce, nebo když sme šli společně pro její občanku. A najednou bude maturovat a řeší přihlášku na vysou školu. Letí to, a tak doufám, že za výčtem všech těch věcí si taky budu pamatovat, jak ji vzali na práva ... Tak tedy hodně štěstí M.

Chytám míček od Jenn

Vlastně to neni ani tak dlouho co sem tohle zařízení opustila. A jak už Jenn řekla, nejšťastnější období života a pak už jenom dolů...
Pamatuju si na první den školy, když všechny děti měli ty velké papírové kornouty plné bonbónů a já si ho brát nechtěla. Ta moje budoucí spolužačka co tolik brečela, měla moc krásný černý boty. Nebo taky to, že s příchodem do školy jsem si připadala o tolik starší. Cesta mi obvykle netrvala dýl jak 4 minuty. Šatny jsme, my menší, nahoře u vchodu a šatny starších pro nás byly tabu stejně jako pavilon stupně druhého - něco jako zapovězené území a byl-li nějaký důvod tam jít, bud sme se těšili natu nevšední událost a nebo naopak báli těch větších. Ozdravné pobyty, školní výlety, odměna za to celoroční snažení. S příchodem na druhý stupeň se třídy promíchali, někteří odešli z Céčka, protože to byla sportovní třída, jiní odešli na víceleté gymnásium. Změna třídní učitelky a taky nové zážitky. Pomalu jsme začínali dostávali rozum. Pamatuji si že už někdy od 5 třídy jsme byli, oproti těm dvěma třídám celkem kolektiv... Jeden čas taky bylo něco jako diktátorství, kdy se vždycky děti spojili do skupinky a kdo se nepřidal, měl smůlu. Ale nikdy to nevydrželo a když naši třídu opustil hlavní "vůdce" dokázali jsme spolu vycházet a byl klid. V 6.třídě ozdravák na který se nezapomene...
V osmé třídě jsme, už taky starší začli čas trávit na chodbách, bavili jsme se s lidma o rok staršími a taky na konci roku když odcházeli, byla spousta slziček. Protože s nima jsme se opravdu nenudili, hlavně na konci roku ...
V deváté třídě - poslední rok, snaha dostat se na školu, ale taky možná nejlepší rok. Stalo se spousta věcí, včetně nejvyjímečnejšího týdne na konci roku. Ozdravný pobyt skoro bez pravidel. Bydleli jsme v kepmu a málokterá chatka zůstávala noc co noc obydlena stejnými obyvateli. Jak přišel konec roku, nebylo moc lidí tak smutní, jak jsme si vždycky představovala. Spíš sem měla pocit, že ty lidi v podstatě nikam neodchází a že to nejsou poslední dny které spolu trávíme. Přišli prázdniny, nejlepší jaké jsme zažila. Výlety, srazy, cajdání jen tak po venku bez potřeb provádět něco zakázanýho. Tohle je to, proč sem si svojí třídy asi dokázala vážit. Když jsme někam šli, třeba i jen tak, nikdy jsme neměli potřebu se opít, nebo nějakými jinými způsoby "se hodit do pohody" jak se to ted říká. A pokaždé jsme si to užili i tak. Na roky na základní škole budu vzpomínat ráda. Všechny ty špatný zážitky stejně už dávno upadly v zapomnění a ted, s odsupem času si těch devíti let opravdu vážím. I díky tomu, že už od šesté třídy, i ted na střední sedím pořád se stejnou osobou, která je pro mě opravdu důležitá. Už proto, že těch děvět let mi dalo tolik dobrých přátel ...

pěnim

Grrr ! ... víte, ten pesimistický náhled na svět se mě drží už nějakej ten pátek. Jenže se nedostanu přes svoje vlastní já. Nicméně několik lidí poslední dobou začíná větu slovy "tyhlety tvoje nálady..." - nemám nálady. Mám náladu pořád stejně pod psa (respektive pod jezevčíka...kdo si to neumí představit tak je to asi tak nízko, jako má Albert ceny...), jen to nedávám pořád najevo. A ted tu sedím, žasnu nad hereckými výkony Toma Hankse a cpu se čokoládou. Ono mi totiž už ani nic jinýho nezbyde. Je únavný v sobě probouzet tu zelenou rostlinku, život samotnej, když už chudinka mele z posledního a tiše vykřikuje: "Prosimtě dej mi pokoj, já už nemůžu. Nechej mě, ty podivná osobo, tady v klidu usnout. " Přechází mě veškerá chuť cokoli dělat, nic v tuhle chvíli nemá smysl a na ničem mi nezáleží. A ono to v podstatě nemá nějakou velkou příčinu, jen se toho poskládalo hodně dohromady a ta za***** složka, kterou sem ukryla do nejtajnějšího koutu svojeho počítače tak dokonale, že sem na ní uplně zapomněla, a netrklo mě, co je jejím obsahem ani když jsem jí otvírala ... V dnešní moderní době na to máme v počítači složky, dřív to byli krabice se "vzpomínkovými" předměty (které já vlastně ani nemám) ... přirovnala bych to k spontánnímu zásahu pěstičkou do obličeje, nečekané studené sprše v době nejhlubšího spánku, strčení vidličky do zásuvky, noční cuknutí když usínáte nebo když si Mick Jagger obarví vlasy na růžovo ...

náhoda č. 3

Nešlo si nevšimnout, že já na náhody věřím..teda vlastně ve skutečnosti věřím na osud ale řikám, že věřím na náhody...a taky si nešlo nevšimnout že někdy melu pátý přes devátý. To ovšem ted není moc podstatné... jsem u vytřžení ... všechno jsem si to napsala a je o tak ... jde totiž o 22. den v měsíci ...

22.5. věc, na kterou se nezapomíná ... jedna z mnoha prvních životních zkušeností pro celý život
22.8. tenhle den zavinil to že poslední půlrok mého života vypadal tak jak vypadal - nejzajmavější
22.9 další hodně velká zkušenost potřebná do dalšího života
22.10. nejhorší den na kterej mám živý vzpomínky ještě ted po 1/4 roku, poznala jsem I. Díky němu jsem pochopila pár věcí, pochopila pár dalších souvislostí, vlastně i díky němu Silvestr vypadal tak jak vypadal a vůbec... nikdy sem neslyšela hymnu USA na živo :D

+ Bonus ... nejvýznamnější část mého příbuzenstvá - Pupi** slaví 22.8. narozeniny...

Viva la tventytů

Příslib něčeho nového ? Maybe ...

Já se tak těším na Nový rok... Pamatuju si, jak jsme se těšila i na tenhle, který už je pomalu ale jistě u svého konce. Nemůžu tvrdit, že to byl rok špatný. To ne. Vlastně ani nevím, jestli byl spíš lepší nebo horší, možná to tak ani nejde brát. Byl prostě takový jaký byl, díky Bohu za něj...Ostatně o tom napíšu ještě malou rekapitulaci později. Ale teď po Vánocích, už se těšim na toho Silvestra, na ten - a nejen - pomyslný přelom, kdy se začíná zase tak trochu z patra a "od znova". Je to takovej příslib, že se vyřeší všechny ty nedořešený věci, že zažiju zase něco novýho. Možná svý udělal i ten kostel a projev našeho pana faráře. Nejsem věřící, ale k takovýmhle věcem mám respekt....

Někdy se lidé snaží tak moc podobat svým ideálům, že zapomínají na to jací ve skutečnosti jsou ...

nejtajnější přání

To, že bych si letos nic nepřála není zase až tak pravda. Ale vím, že to co chci mít nemůžu, proto je to možná i tak krásný ...

just for one day I wish I could disappear

Tvrdit, že je všechno OK se mi nechce protože není. Ale jedna zkušenost z posledních dní mi pomohla uvědomit si, že naše problémy jsou někdy až příliš banální. Viděla jsem jednoho člověka. Chudák seděl, celej se klepal a nebyl schopnej podržet ani sklenici vody. Byl to starší pána a jeho žena ho obletova, smála se na něho. Přitom to takováhle paní musí mít těžší než dalších deset lidí kolem, stejně se smála a zůstavala šťastná. Lidi si prostě neumí vážit toho co mají. A já také ne.

Dneska u nás byla babička, je to úžasná paní. Před pár dny si zlomila žebro a místo aby si stěžovala že jí něco bolí s úsměvem podotýká, že si na starý kolena musí zkusit to, na co v mládí neměla čas. Vidím to sama na sobě, věčně mi něco vadí, pořád bych něco měnila a když to nemůžu změnit, stěžuju si...a stydim se za to, protože vim, že žádný velký problém nemám a když se něco stane, můžu za to většinou já sama.

svět na ruby obrácen

Proč se mi snaží pomáhat lidé, kteří by neměli a vlastně k tomu ani nemají sebemenší důvod, a ti od kterých bych potřebovala pár hezkejch slov jsou k nenalezení. Pokud si ale dobře pamatuju, takhle to nebývalo.
"Nic není jako dřív,nic není,jak bejvávalo....Bohužel,Bohudík...."

Zrdcadlo, zrdcadlo řekni mi....

Občas vedu sama se sebou zdlouhavý úvahy o různejch, třeba i nepodstatnejch věcech. Někdy si připadám ve všem tak podivně "jiná" ... A pak se dostaví slečna nostalgie, který jsem se v podstatě ani neprosila o příchod, ale než s tim stačím něco dělat, koupu se ve špatný náladě. Nerada dávám všem najevo, že mám blbou náladu, nemám ráda ty zbytečný otázky typu "co se ti stalo?". Však ono všechno přejde. Já vím. Myslím, že jsem na dobrý cestě k tomu, abych se z tohodle podivně šedýho období brzo vyhrabala... třeba pátek, den co se po dlouhý době vůbec nezkazil, alespoň mám takovej pocit ... bude to dobrý, já vim, bude do bezva :)