(ne)šťastná náhoda

A možná to dělají ty svátky, kde je povětšinou všude zavřeno. Ale v našem oblíbeném podniku měli, a to poprvé za dobu co tam chodím, už v půl páté narváno k prasknutí. Jedna moje, občas trochu paranoidní, známá by řekla, že je to znamení a na to kafe je lepší dnes nechodit. No ale rozumně, přeci mě jedna plná kavárna neodradí, když už se v takové zimě trmácím až dolů do města. Náš plán se tedy odklonil do kavárny č. 2. Těsně před odchodem, (ne)šťastná náhoda číslo 2. (ano stejné číslo jako kavárna). Setkání dosti (ne)milé. Nevadí, budu tedy dělat, jako kdyby si naproti mě, mému pohledu nesedl ten...ano Ten ... "Děvčata, protože jsme oba slušně vychovaní, musíme Vás požádat, aby ste si přisedly." "ne I. my už odcházíme..." "Tak se ještě chvíli zdržíte" Ano vím, že jsme se chvílema tvářila jako bubák... Já prostě nevím co si mám nebo bych si měla myslet... Nemluvila jsem, protože to dost dobře nešlo... Stěžovala jsme si, že ztrácim kamaráda...ale když jsem ho potkala, pocity se dost různily.... Jedno mé já by brečelo, nevěda proč. Druhé já by rozdávalo úsměv na všechny strany a vytvořilo dokonalou atmosféru večera. Mé třetí já, by lhostejně a nad věcí odpovídalo na všechny otázky a občas prohodilo i větu navíc. Poslední, mé v tu chvíli čtvrté já by sebralo všechnu svou sílu pravé ruky a vrazilo mu přesně mezi ty krásný očička. Problém byl v tom, že v té kavárně sedělo jen jedno, to mé opravdové já a někde tam uvnitř se snažilo všechny tyhle pocity přemoci. Je to trochu složitý a zamotaný.

A ty jdeš do školy kdy ? Ve středu. Proč až ve středu. Protože sem přece středo-školák. Smích.
A jak se to vyslovuje ? Áj dů bek jor pardn . Aj dů? dů ? Dů čivavy dů, do vodafonů ... Smích.

A víte co, možná to nebylo zase tak zlý. Ted toho lituju. Ale taky lituju těch jízlivejch poznámek na mou osobu, které už dávno nejsou myšleny s nadhledem a legrací. Vážně mě to mrzí, nevim co sem udělala, nevim co se stalo a ani nevim jestli to je vůbec má chyba. Asi jsem se tak moc snažila, že sem to nakonec opravdu zkazila já....

Večer jsme byla ještě v kině. Na Václavovi. Krásnej film, mě osobně se líbil. Honzo, prosímtě, nehraj na tu flétnu, jsme v kině ! Smích

Zásady číslo: 3, 9, 12 ...

Příslib něčeho nového ? Maybe ...

Já se tak těším na Nový rok... Pamatuju si, jak jsme se těšila i na tenhle, který už je pomalu ale jistě u svého konce. Nemůžu tvrdit, že to byl rok špatný. To ne. Vlastně ani nevím, jestli byl spíš lepší nebo horší, možná to tak ani nejde brát. Byl prostě takový jaký byl, díky Bohu za něj...Ostatně o tom napíšu ještě malou rekapitulaci později. Ale teď po Vánocích, už se těšim na toho Silvestra, na ten - a nejen - pomyslný přelom, kdy se začíná zase tak trochu z patra a "od znova". Je to takovej příslib, že se vyřeší všechny ty nedořešený věci, že zažiju zase něco novýho. Možná svý udělal i ten kostel a projev našeho pana faráře. Nejsem věřící, ale k takovýmhle věcem mám respekt....

Někdy se lidé snaží tak moc podobat svým ideálům, že zapomínají na to jací ve skutečnosti jsou ...

Šťastné a veselé

nejtajnější přání

To, že bych si letos nic nepřála není zase až tak pravda. Ale vím, že to co chci mít nemůžu, proto je to možná i tak krásný ...

Setkání

Spoustou podivných náhod se zase jednou stalo něco nečekanýho. Člověka, kterýho jsme viděla dvakrát v životě a to s nim ještě skoro nemluvila, jsme včera souhrou náhod oslovila na ulici. A docela, k mému překvapení, jsme si dobře popovídali. Nikdy mě nenapadlo, že ho ještě někdy potkám. Naposledy, když jsme ho viděla, strčil mi do kapes kalhot flašky od piva a nepodíval se jestli tam jsou opravdu prázdné. Nebyli. A uplně naposledy jsme ho viděla, když po mém konstatování: "I. seš zvíře" mě a T. (který se ostatně smál tak, že nebyl schopen ničeho) zabouchl dveře před nosem ( u T. v bytě) ... někteří lidé vás dokážou okamžitě imponovat, už třeba jenom pohledem na život. Takovým jaký měl on.

Řekněte "Banán"...

Návod na život prosím !

Honí se mi hlavou nekonečně mnoho otázek. Spolu s tím si pořád dokola opakuju ten citát: " Život není složitej, jen lidé ho dělají tak složitým." Ale vždyť já to přece vím. Já bych to strašně ráda brala všechno tak jednoduše, ale ke svý smůle jsme se narodila na planetu, do života, který mi řídí z 95% pouze ti lidé. Tak ono je to pak těžký, jo leda, že bych šla žít někam do Džungle ...
Když jsme poté narazila na otázku upřímnosti, doplachtil ke mě, po vlnách internetu citát: "Připrav se na to, že jediný kdo k Tobě bude v životě upřímný, je Tvůj nepřítel. Všichni ostatní jsou zajatí ve spleti povinností a citů. "

Já si ani tak nepřeju, aby to bylo všechno jednoduchý ... já chci jen kapku upřímnosti prosím ...

jednou bych taky chtěla, s lidma co zato stojí, vyběhnout na nějakou z pražských ulic s takovýmhle nápisem ...

just for one day I wish I could disappear

Tvrdit, že je všechno OK se mi nechce protože není. Ale jedna zkušenost z posledních dní mi pomohla uvědomit si, že naše problémy jsou někdy až příliš banální. Viděla jsem jednoho člověka. Chudák seděl, celej se klepal a nebyl schopnej podržet ani sklenici vody. Byl to starší pána a jeho žena ho obletova, smála se na něho. Přitom to takováhle paní musí mít těžší než dalších deset lidí kolem, stejně se smála a zůstavala šťastná. Lidi si prostě neumí vážit toho co mají. A já také ne.

Dneska u nás byla babička, je to úžasná paní. Před pár dny si zlomila žebro a místo aby si stěžovala že jí něco bolí s úsměvem podotýká, že si na starý kolena musí zkusit to, na co v mládí neměla čas. Vidím to sama na sobě, věčně mi něco vadí, pořád bych něco měnila a když to nemůžu změnit, stěžuju si...a stydim se za to, protože vim, že žádný velký problém nemám a když se něco stane, můžu za to většinou já sama.

Pruhy duhy

Přebarvit Zebře pruhy ? Proč ? Protože chci aby měla barvy duhy ....

svět na ruby obrácen

Proč se mi snaží pomáhat lidé, kteří by neměli a vlastně k tomu ani nemají sebemenší důvod, a ti od kterých bych potřebovala pár hezkejch slov jsou k nenalezení. Pokud si ale dobře pamatuju, takhle to nebývalo.
"Nic není jako dřív,nic není,jak bejvávalo....Bohužel,Bohudík...."

Díky, díky a čau

Mým původním záměrem bylo napsat něco víceméně srozumitelného. Ale momentálně jsem pod vlivem silně návykové látky /čokoláda/, že mi to přijde jako nadlidský úkol /tak dobře přeháním, nadlidská pro mě/. Moje přesunutí bude už asi definitivní. Já nevím. Ale ano, pokládejme ho za definitivní. Tak tedy díky blogu.cz, že si mě dlouhých ...ehm ...dva roky ? ... dovolil napsat i pár článků /protože ted sem přišla na to, že když pak něco hledáte rok nazpátek, může vám být blog zachráncem/, díky všem čtenářům, kteří si, díky tobě, četli mé nesmyslné výplody. I když na jiné adrese a často pod vlivem návykových látek /ne jenom čokoláda, třeba i med/ jsem měla možnost napsat celou tunu písmenek... Díky a sbohem

Zrdcadlo, zrdcadlo řekni mi....

Občas vedu sama se sebou zdlouhavý úvahy o různejch, třeba i nepodstatnejch věcech. Někdy si připadám ve všem tak podivně "jiná" ... A pak se dostaví slečna nostalgie, který jsem se v podstatě ani neprosila o příchod, ale než s tim stačím něco dělat, koupu se ve špatný náladě. Nerada dávám všem najevo, že mám blbou náladu, nemám ráda ty zbytečný otázky typu "co se ti stalo?". Však ono všechno přejde. Já vím. Myslím, že jsem na dobrý cestě k tomu, abych se z tohodle podivně šedýho období brzo vyhrabala... třeba pátek, den co se po dlouhý době vůbec nezkazil, alespoň mám takovej pocit ... bude to dobrý, já vim, bude do bezva :)