Nenapadá mne nadpis...tak tedy bez něj

Škola mě poslední dobou vážně nebaví, ale koho v mém věku baví. Je něco před půlnocí a já už řeším úterý, který jestli zvládnu, budu na sebe ještě pár týdnů náležitě hrdá. Čekájí mne 4 písemky ve 4 hodinách a zkoušení ve dvouhodinovce francouzštiny. Ale k problémům se máme stavit čelem tudíž zejtra ve volný chvíli vypracuju nějakej plán, jak to všechno zvládnout a taky si trochu odpočinout. I. tvrí, že o tohle jim přesně jde. Vysát z nás všechnu energii a donutit nás, abychom i jediný dva volný dny proměnili v dny pracovní a aby nám znechutili následující týdny co možná nejvíce. Je to prý úděl učitelů, hned po tom, že nás mají něco naučit. Ovšem já se rozhodla neponechat nic náhodě. Tedy, ne že bych se do učení neřízeně vrhla, ale nebudu na to (snad) už tolik kašlat. Celá geniálnost tkví v tom, že o hodiny už nebudu spát, vymejšlet básničky, kreslit si, vidět se na cestě domů, představovat si prosluněnou pláž a Mojito, ale budu dávat trochu pozor, tudíž už potom nebude tak těžký se něco naučit, a budu mít víc času. Chtělo by to ještě nějakou větší geniálnost, ale ta přijde až časem. Doufám, že pokud ted nějak účelně zužitkuju čas, později se to vyplatí.
A taky jsem zrovna dokoukala film: "Štěstí na dosah" . Film rozporuplný a možná je to tim pátkem, že jsme už od 56 minuty filmu nedočkavě čekala na ten happy-end...Zklamalo by mě, kdyby to končilo špatně, zkazilo by mi to náladu.
Na zítřek neplánuji nic světoborného, protože se zase ozvalo moje hypochondricky pohnuté zdraví a vzhledem k zánětu v kotníku a rýmě "jak opratě" si z kopýtka moc nevyhodím. Chtěla jsem jít běhat, ale na to si ještě chvíli počkám. Možná se zmůžu alespon na focení ...