Je to hardcore

Prázdniny už na mne mávají, mám je na dohled a to se na mojí psychice a fyzičnosti dost odráží. Prostě a jednoduše řečeno, zavřela jsem o tři týdny dřív, než bych měla.
Nikdy nedávejte na rady A., která tvrdí, že cítí v kostech, kterou ulicí máme jít. Ale byla sranda. Táhly jsme se směrem parku a potkaly šilhající existenci "Čau holky" *SMÍCH* ..."a nejhorší na tom je, že nevim na kterou z nás se díval." *ROFL*
Asi to bude počasím (neustále něco svádím na počasí) ale s nikym jsem už dlouho nevedla pořádný rozhovor o "něčem". I. se vrátil z Englandu, tak jsme se sešli. Šla jsem jako obvykle pozdě, ale I. taky, takže jsem přišla vlastně v čas. Moc zábavy s ním nebyla. Půl hodinu mluvil o tom, jestli pojedeme na výlet, a nechtěl změnit téma. Potom o tom, že jsem na něj zlá a ironická a že prý jenom na něho. Tak jsem si to kafe dopila jak nejrychleji to šlo, oznámila jsem že do sedmi musím být doma a těšila se až odejdem. Potom začal narážet na to že mě má rád, jinak než všichni moji kamarádi. Prý mnohem víc. Ale vzhledem k tomu, že z předchozí zkušenosti o výletě ("Já s tebou na výlet nepojedu" "Špatná odpověď. Tak kdyže pojedeme na ten výlet?") jsem bleskurychle vypátrala v paměti historky, které jsme zažila se svým rádoby přítelem a domů jsme se dostala ještě před sedmou. Nelžu, když si ti lidé vyloženě nezadělávaj na to, abych to udělala...