just for one day I wish I could disappear

Tvrdit, že je všechno OK se mi nechce protože není. Ale jedna zkušenost z posledních dní mi pomohla uvědomit si, že naše problémy jsou někdy až příliš banální. Viděla jsem jednoho člověka. Chudák seděl, celej se klepal a nebyl schopnej podržet ani sklenici vody. Byl to starší pána a jeho žena ho obletova, smála se na něho. Přitom to takováhle paní musí mít těžší než dalších deset lidí kolem, stejně se smála a zůstavala šťastná. Lidi si prostě neumí vážit toho co mají. A já také ne.

Dneska u nás byla babička, je to úžasná paní. Před pár dny si zlomila žebro a místo aby si stěžovala že jí něco bolí s úsměvem podotýká, že si na starý kolena musí zkusit to, na co v mládí neměla čas. Vidím to sama na sobě, věčně mi něco vadí, pořád bych něco měnila a když to nemůžu změnit, stěžuju si...a stydim se za to, protože vim, že žádný velký problém nemám a když se něco stane, můžu za to většinou já sama.