Zpověď "drsný" osmnáctky

Dneska, při hádce s rodiči, uvědomila jsem si, jak moc podobné chování mám vůči nim se člověkem z předešlého článku. Vyděsilo mě to. Je ale pravda že s rodiči jsou hádky jiné, než s ostatními a dost často se v hádkách s nimi chovám naprosto jinak než s kterýmkoli jiným člověkem. Přesto však, i když si s dotyčným momentálně lezu pořádně na nervy, vzpomněla jsem si na to, kolik jsme si toho řekli (a nejen toho). Věděl toho o mě víc než hodně. Jednoho dne jsme se s ním, zdánlivě šťastným bavila... Působil optimisticky, jako každý den. Najednou však prohodil, zdali by mi mohl něco ukázat, že to potřebuje. Že mi věří. Měla jsem tenkrát pocit, že ho znám po všech stránkách. Když jsem dočetla nevěděla jsem, co říct. Jakobych objevila 13. komnatu tam, kde jí nečekám. Vždycky působil tak vyrovnaně, tak pohodově. Řekl, že ví, že působí dost směšně, kvůli tomu co napsal. Ale i kdyby to byla pravda, já to tak nebrala. První věc, která mne tenkrát napadla, byla "děkuju". Moment překvapení neselhal a najednou se mi pěkně "drsnej a hustej" , tenkrát skoro dospělej, kluk proměnil před očima v něco co jsem začala vnímat uplně jinak.
A proto, chtěla bych se s těmi, kdo mají chuť číst dál, o to co se mi tenkrát dostalo do rukou podělit. O to jaký - dnešní rádoby drsňáci -umí být citlivky :

Nevím, čeho chci dosáhnout tím že to všechno napíšu, ale potřebuju to ze sebe dostat, řečí to nejde.

Proč když se člověk zamiluje, chová se jako největší debil ? A proč jak se člověk rychle zamiluje, tak ho to stejně rychle zase přejde? Ale abych se dostal k tomu, proč takhle bezdůvodně píšu.

Byl srpen, znal jsem jednu slečnu, se kterou sem si hodně rozuměl a všechno bylo fajn. Slepý a hloupý, doufal jsem, že by nám to mohlo vyjít. Jenže slečna si vybrala jinde a tak jsem to tedy nechal plavat, přijal skutečnost.

Za 14 dnů se ozvala a chtěla to vyřešit. Nechápal jsem co chce řešit, vše bylo jasný. Měl jsem jí rád, ale respektoval její rozhodnutí. Čin dal čin, slovo dalo slovo a do týdne jsme byli spolu. Zažil jsem jedny z nejkrásnějších týdnů v životě. Potom, z ničeho nic, přišla jedna hádka za druhou. Nechtěl jsem se hádat. Jediný pozitivní – snad jen to usmiřování. Kdybych si mohl vybrat, vybral bych si jiný protějšek. Věděl jsem jak se chová, věděl jsem jak moc je nespravedlivá. Jenže nemohl jsem jí opustit. a přišlo to, čemu jsem se asi nemohl vyhnout - podvedla mě. Jak rychle to začalo, tak rychle to skončilo. Neměli jsme toho moc společného, každý jsme jiný. Ze začátku to vypadalo že si ale velmi dobře rozumíme. Chtěla přítele, který s ní bude trávit všechen čas. Tohle já neuměl ani jí to nemohl dát. Měl jsem i jiné zájmy. Přesto jsem omezil kamarády, všechno šlo stranou abych mohl být s ní. Rozešli jsme se, ale do dalších vztahů mi dala hodně zkušeností, hodně mě naučila.

Čas utíkal poměrně rychle. S kamarádkou jsem pořádali filmové večery, kde jsem se seznámil s jinou slečnou.

Byla milá, na první pohled mne zaujala. Pamatuji si, ten den. Flákali jsme se večerními ulicemi, pošťuchovali se a házeli po sobě sníh. Byla krásná, spontánní. Když z ničeho nic přišla, políbila mě, nechal jsem si to s radostí líbit. Když o něco jde, pamatuju si každej detail. V mp3 mi hrála písnička Pixie – Shock 40 minuta, 22 vteřina. Byl to fajn vztah. Ale čím déle jsme spolu byli, tím méně na mě měla čas. Než jsem jí stačil vysvětlit, že to chápu, řekla, že se radši rozejdeme. Byl jsem zvyklý, rozejít se pro pádnější důvod, možná i zvyklí na to, že žádná ze slečen neměla odvahu říct mi to pořádně do očí, vždy to řešili jen pomocí telefonů. Velmi neosobní, ale na jednu stranu i praktické. Člověk, který se rozhodne takový fakt přijmou okamžitě, nemá problém s utajováním emocí, protože zpravidla zaleze někam do kouta a čeká. Temperament a chytrost této slečny byly ovšem daleko za tím, co jsem dosud poznal. Mezi 4 očima se věci snáší mnohem hůř. Beze slova jsem se otočil a odešel. Možná čekala že něco řeknu, navrhnu kamarádství. Nešlo to. Byl jsem postaven před hotovou, přitom zcela běžnou věc, bez možnosti řešení. Na světě se denně rozejdou spousty lidí. Přátele, kteří znají mne i mou povahu, chápou. Nad takovými to věcmi přemýšlím víc než je zdrávo, potichu doma. Trápí mě to víc, než je potřeba, řekl bych. Teprve teď ale poznávám ty opravdové přátelé. Ti kteří přijdou, zavolají, napíší a ptají se, jak mi je. Zatěžuje je tím, mají svých starostí mnoho a ze slušnosti odpovídají, že jim to nevadí. Ale jednou, když budu moci, pomůžu jim. Nikdy nezapomenu co pro mě dělají. Děkuju Vám ...