O tom, jak jsme byli stanovat I.

No jo, trávit čas s kamarády je fajn věc. I když si někdy lezete na nervy, je to prostě fajn. V podstatě to je nejen zábavnej proces ale taky zkouška zodpovědnosti. Neustále se všichni navzájem hlídáte, plánujete, nacházíte kompromisy ... no a nebo si navzájem vyhrožujete fyzickou likvidací...
Naše stanování začalo u Alberta. Tam jsem zjistili že včerejší domlouvací schůzka byla naprosto k ničemu, jelikož jsme se stejně dohadovali o tom, co jsme nepromysleli. A že jsme nepromysleli skoro nic. Vedro bylo k padnutí. Některé lidi děsila moje podprsenka, která se mi houpala jako skalp na opasku. Jedno dítě se do ní omylem zamotalo. Sprintovali jsme na autobus, který jsme stihli silou vůle. Vedro bylo stále na padnutí. Autobus jel do pár minut vzdálené vesnice, kde má moje exspolužačka chatu okružní jízdou. Patrně se snažili navodit příjemnou atmosféru hned začátkem pobytu.
Když jsme se rozkoukali, postavili jsme stan a konečně si sedli. Hráli jsme spousty divných her včetně podivné UNO, při které J. nedával pozor a sváděl to na nás. Potom jsme si sedli k ohni, navečeřeli se otevřeli piva, vodku a sangrii a povídali si. Každý ví, že se pije s Mírou. A tohoto závazku jsme dostáli, Míra byl přítomen. Potom J. napadlo obvolávat kamarády, kteří na tom nebyli o nic líp než my. Byl přeci pátek. Tak rozhovor vypadal takto:
R: Ahoj, co děláš ?
F: Ahoj, hraju šipky
R: Hezký, no a jak se máš ?
F: Jo mám se dobře, ale už mě ten kulečník nebaví, co ty?.
R: Vždyť si řikal, že hraješ šipky...
F: Ale nene ...

Taky jsme se byli v noci koupat ve vzdáleném jezeře. Bylo to za tmy, nechtěli jsme raději vědět, jak voda ve skutečnosti vypadá. Ale jo byla to sranda. Spát jsme se toho dne dostali ve čtvrt na pět ráno. Spali jsme sotva do sedmi a já s Mírou jsem to později - po snídani znovu zabalili do rozpouštějícího se stanu ...