Nenapadá mne nadpis...tak tedy bez něj

Škola mě poslední dobou vážně nebaví, ale koho v mém věku baví. Je něco před půlnocí a já už řeším úterý, který jestli zvládnu, budu na sebe ještě pár týdnů náležitě hrdá. Čekájí mne 4 písemky ve 4 hodinách a zkoušení ve dvouhodinovce francouzštiny. Ale k problémům se máme stavit čelem tudíž zejtra ve volný chvíli vypracuju nějakej plán, jak to všechno zvládnout a taky si trochu odpočinout. I. tvrí, že o tohle jim přesně jde. Vysát z nás všechnu energii a donutit nás, abychom i jediný dva volný dny proměnili v dny pracovní a aby nám znechutili následující týdny co možná nejvíce. Je to prý úděl učitelů, hned po tom, že nás mají něco naučit. Ovšem já se rozhodla neponechat nic náhodě. Tedy, ne že bych se do učení neřízeně vrhla, ale nebudu na to (snad) už tolik kašlat. Celá geniálnost tkví v tom, že o hodiny už nebudu spát, vymejšlet básničky, kreslit si, vidět se na cestě domů, představovat si prosluněnou pláž a Mojito, ale budu dávat trochu pozor, tudíž už potom nebude tak těžký se něco naučit, a budu mít víc času. Chtělo by to ještě nějakou větší geniálnost, ale ta přijde až časem. Doufám, že pokud ted nějak účelně zužitkuju čas, později se to vyplatí.
A taky jsem zrovna dokoukala film: "Štěstí na dosah" . Film rozporuplný a možná je to tim pátkem, že jsme už od 56 minuty filmu nedočkavě čekala na ten happy-end...Zklamalo by mě, kdyby to končilo špatně, zkazilo by mi to náladu.
Na zítřek neplánuji nic světoborného, protože se zase ozvalo moje hypochondricky pohnuté zdraví a vzhledem k zánětu v kotníku a rýmě "jak opratě" si z kopýtka moc nevyhodím. Chtěla jsem jít běhat, ale na to si ještě chvíli počkám. Možná se zmůžu alespon na focení ...

no solution

Znáte dobu květinových dětí ?
Té naší se bude nejspíše říkat doba počítačových dětí..
Zajmalo by mne, co přijde potom ?

Trochu krutě

T: Tak co, jak se těšíš na francouzštinu ?
R: Dej mi pokoj ...
T: [ž sví mesijé Toma]
R: Toma ? To zjní jak ten kečup...taky tak odpornej ....

Mám ráda plesy

a na tohle plese bylo fajn, že tam bylo aspon víc nezadanejch lidí. Před třemi týdny, na plese GJJ (Gymplu) bylo, jak řekla jedna "velectěná" osoba 99,999999% zadanejch a 0,000001% jsme tvořili my. Taky tam byl muj oblíbenej pan F. což bylo potěšující. Konečně jsme si pořádně pokecala s M. M. byla vlastně muj doprovod, protože zbytek mého doprovodu se někam zdejchnul ruku v ruce s nějakým gantlemanem.
M. je moje kamarádka už dlouhých, no skoro 13. let aktivním způsobem. Akorát že má těsně před maturitou, takže potkat se s ní je hodně těžká věc. Je to neuvěřitelný, když si vzpomenu, jak jsme si hrávali na zahradě s takovým tím plastovým ovocem nebo zeleninou, s [Bárbí], jejíž povolání vždycky bylo módní návrhářka, když chodila do 5. třídy a neudělala zkoušky na gympl kam se dostala o pár let později, jak končila v devítce, nebo když sme šli společně pro její občanku. A najednou bude maturovat a řeší přihlášku na vysou školu. Letí to, a tak doufám, že za výčtem všech těch věcí si taky budu pamatovat, jak ji vzali na práva ... Tak tedy hodně štěstí M.

Po škole ...

I: Ale hovno!
R: Už dej sakra pokoj !
I: Ale hovno !
R: Řekneš to ještě jednou a jednu ti cáknu !
I: To teda, tě zbiju, počkej ... !
R: Na co ? Až se to naučíš ?

bye sun

Domovina s vůní dalekých krajů

ted toho moc nestíhám, vrhla jsem se tak na 14 dní do učení, nechám se odzkoušet v nejhlavnějších předmětech a pak budu mít zase na pár tejdnů klid, takže dokud nejsem líná, snažim se toho naučit co nejvíc a čas, který mi zbývá nechci jen tak prosedět u počítače.
Počasí se začíná vylepšovat což se určitě tak trochu odráží i na mojí pozitivní náladě.
A ostatně nejen na mojí. Má to i nějaký zajmavý vliv na učitele. Dneska o hodinu zeměpisu mne napadlo, že se o tenhle zážitek musím podělit aneb další z několikadílných seriálů scénáristy a učitele pana Běhounka.
Pan učitel je sotva třicátník a tak to k našemu věku nemá zase tak moc daleko. Rád vypráví vše co se daného učiva týká. A tak dnes pokračoval seriál "jak kdo sedí."
První díl: Japonci a pití čaje
Druhý díl: Indové a hadi
Třetí díl: Islámisté a modlení

Prakticky to znamená, že pan profesor vyleze na katedru a názorně ukazuje, to jak lidé u různých činností po celém světě sedí.

Radši ale mám jeho "feťácká okénka"

Jeden týden + něco k tomu

Situaci v rodině netřeba rozebírati. Zato ta středeční Praha byla supr, odreagování. Byly jsme se podívat na veletrhu módy, hned bych si tam vybrala pár (dobře - víc než pár) věcí do svojí skříně. jenže nekradu takže mám jen dvě možnosti. Bud začít nebo se učit a zbohatnout ... Což mi připomnělo naši podzimní návštěvu v jedné čističce odpadních vod.

I: Tady to smrdí, holky koukejte se učit ať tady nemusíte nědky prcovat ...
uč: Areálem vás provede pan inženýr XXX...
P: Hm ... ono je to jedno, vysokou má, je zněj inženýr a stejně v tom smradu maká ...


Nevim, kdo z nás měl tak pitomej nápad jet z Prahy až o 2 a půl hodiny později a jít se kouknou na Karlíkův most ... patrně já, ale myšleno to bylo žertem ... Nakonec jsme došli pěšky z Holešovického výstaviště až na Karlův most a odtamtud se kouknout na Staroměstské náměstí a nakonec jsme padly vyčerpáním u Vaška v KFC. Po 3/4 hodině sezení jsme se odebraly směrem na Hlavní nádraží ... Š. celou cestu vyšilovala, že neví, jak se tam jde...tak sjem jí nechala přitom že já taky ne.

Pán1: Slečno upadla vám rukavice ...jo děkuji ...
Pán2: (po 58 minutách) : Slečno upadla vám rukavice ...
(Pán1 smích)
Š: no a kde je ta druhá ... ta ženská mi stojí na rukavici !

Š: Nám to ujede ...já to vim ...
Já: neujede, už dej pokoj prosimtě
Š: a ty víš kde to je ?
Já: nemám tušení ...
Já: (pochvilce) Už odjíždí poslední kovboj ...
Š: tohle nezpívej ! Prosímtě ! panebože ! mlč!
Já: coje ? proč jako ?
Š: nezpívej to, co když to budeme muset zpívat potom ... !

Š: Hele ! On vypadá jak Willy Wonka ! A tamhleten zase vypadá jako Igor ... hele a toho chlapa odněkud znám ...
Já: ježiši ...
Š: to je Troška !!!

Š(do telefonu) : Viděla sem Trošku !
H: trošku čeho ?

Já: koukej na ty kluky ...
Š: coto je za šampony ? A proč se fotí v KFC, ty vypadaj jak ...
Já: buzna-boys ?


Potom jsme využila Š. neznalost cesty na hlavní nádraží a těsně před halou jsme jí donutila zeptat se jedné kolemjdoucí, kudy se tam vlastně jde ... já vím, to se přeci nedělá ale já se pobavila ...

Závěr týdne už tak nějak prosvištěl, v pátek v Budvarce jsme se sešli na kus řeči a včera jsme byla za A. v práci - v DVD pujčovně

Pán: Máte Dejavu ?
A: občas jo ...

at some time vs. at no time

Někdy to moc nechápu. Někdy nechápu proč se tohle všechno děje. Život je totiž někdy hodně zvláštní. Ještě zvláštnější je jak vás trápí někdo/něco, když víte že si (to) nezaslouží ani jedno z vašich nejmilejších slov ... A někdy odpouštíte i když byste se měli zlobit - nechcete, bojíte se a víte co jiní nikdy nezjistí ...

Chytám míček od Jenn

Vlastně to neni ani tak dlouho co sem tohle zařízení opustila. A jak už Jenn řekla, nejšťastnější období života a pak už jenom dolů...
Pamatuju si na první den školy, když všechny děti měli ty velké papírové kornouty plné bonbónů a já si ho brát nechtěla. Ta moje budoucí spolužačka co tolik brečela, měla moc krásný černý boty. Nebo taky to, že s příchodem do školy jsem si připadala o tolik starší. Cesta mi obvykle netrvala dýl jak 4 minuty. Šatny jsme, my menší, nahoře u vchodu a šatny starších pro nás byly tabu stejně jako pavilon stupně druhého - něco jako zapovězené území a byl-li nějaký důvod tam jít, bud sme se těšili natu nevšední událost a nebo naopak báli těch větších. Ozdravné pobyty, školní výlety, odměna za to celoroční snažení. S příchodem na druhý stupeň se třídy promíchali, někteří odešli z Céčka, protože to byla sportovní třída, jiní odešli na víceleté gymnásium. Změna třídní učitelky a taky nové zážitky. Pomalu jsme začínali dostávali rozum. Pamatuji si že už někdy od 5 třídy jsme byli, oproti těm dvěma třídám celkem kolektiv... Jeden čas taky bylo něco jako diktátorství, kdy se vždycky děti spojili do skupinky a kdo se nepřidal, měl smůlu. Ale nikdy to nevydrželo a když naši třídu opustil hlavní "vůdce" dokázali jsme spolu vycházet a byl klid. V 6.třídě ozdravák na který se nezapomene...
V osmé třídě jsme, už taky starší začli čas trávit na chodbách, bavili jsme se s lidma o rok staršími a taky na konci roku když odcházeli, byla spousta slziček. Protože s nima jsme se opravdu nenudili, hlavně na konci roku ...
V deváté třídě - poslední rok, snaha dostat se na školu, ale taky možná nejlepší rok. Stalo se spousta věcí, včetně nejvyjímečnejšího týdne na konci roku. Ozdravný pobyt skoro bez pravidel. Bydleli jsme v kepmu a málokterá chatka zůstávala noc co noc obydlena stejnými obyvateli. Jak přišel konec roku, nebylo moc lidí tak smutní, jak jsme si vždycky představovala. Spíš sem měla pocit, že ty lidi v podstatě nikam neodchází a že to nejsou poslední dny které spolu trávíme. Přišli prázdniny, nejlepší jaké jsme zažila. Výlety, srazy, cajdání jen tak po venku bez potřeb provádět něco zakázanýho. Tohle je to, proč sem si svojí třídy asi dokázala vážit. Když jsme někam šli, třeba i jen tak, nikdy jsme neměli potřebu se opít, nebo nějakými jinými způsoby "se hodit do pohody" jak se to ted říká. A pokaždé jsme si to užili i tak. Na roky na základní škole budu vzpomínat ráda. Všechny ty špatný zážitky stejně už dávno upadly v zapomnění a ted, s odsupem času si těch devíti let opravdu vážím. I díky tomu, že už od šesté třídy, i ted na střední sedím pořád se stejnou osobou, která je pro mě opravdu důležitá. Už proto, že těch děvět let mi dalo tolik dobrých přátel ...

1. února a naděje lepších zítřků

Já osobně ani tak nejsem proti olympijským hrám v Číně. Ta země porušuje lidská práva, vlastní jaderné zbraně a já nevím co ještě. Ale třeba zrovna ta Olympiáda má pomoct něco z toho změnit. Možná, vlastně určitě, to nebude tak jednoznačný. Jedna část veřejnosti hry odmítá, druhá část zase naopak. Ale myslim, že většina těch lidí neni schopna dívat se na celou tuhle věc i z obrácené strany. Urputně bojují za své přesvědčení aniž by třeba vyslechli i ostatní s jinými názory. Třeba to tak všichni nemají to je možný. Ale problém celé naší společnosti je ten, že si neumíme přiznat, že by mohl mít pravdu třeba i někdo jiný. Stejně tak je to se vzájemnou neúctou lidí k ostatním. Vezměme v příklad volbu prezidenta. Politici, po každé, když končí funkčí období kritizují vše co prezident udělal, ale zapomínají na to, že taky udělal něco dobrýho, udělal něco pro ně samotné a taky zapomínají na to, že to byli právě oni, kdo ho zvolily. Nedávno jsem dočetla knihu o T.G. Masarykovi. Jakkoli se to může znát divný, ráda bych slyšela jeho názor na to co se u nás vlastně děje...